Jdi na obsah Jdi na menu

FRANTIŠEK BÍLEK

Hodně dlouho jsem přemýšlel,co napsat k výročí 125.narozenin pana profesora Františka Bílka.Pátral jsem po internetu a v různých publikacích,ale povětšinou to byly stejné texty,stejné odkazy atd.O svém záměru připomenout na mých stránkách narozeniny tohoto významného člověka jsem se zmínil i v korespondenci s Lenkou Gotthardovou.K mému velkému překvapení mi potom přišel text,který vám předkládám ke čtení.A jsou to věci vskutku zajímavé ! A moc za to Lence Gotthardové děkuji.

Ještě bych k tomu rád doplnil,že na Českém rozhlase Pardubice bude 20.12. v pořadu Jitky Slezákové "Máme hosty" hostem právě Lenka Gotthardová a snad také MVDr.Jaromír Bílek,což je prasynovec pana profesora Bílka.Téma pořadu,který začíná cca v 10,00 hod.,je snad jasné...Kdo byste si chtěl pořad poslechnout a nemůžete tak v pondělních dopoledních hodinách učinit,tak určitě potom jeho záznam najdete na webu ČRo Pardubice a já vás na něj také odkáži.

Část fotografií přiložených k článku Lenky Gotthardové mi ochotně poskytl již zmíněný pan MVDr.Jaromír Bílek.Patří mu také můj dík.Já jsem si k tomu dovolil připojit i fotografie "objektů" ,které mají nějaký vztah k jeho odborné činnosti a Slatiňanům - tedy Hipologické muzeum na Státním zámku Slatiňany,starokladrubský vraník a kůň Převalského...

František Bílek – největší český hipolog
Dal první impuls k záchraně koní Převalských, regeneroval starokladrubského vraníka (organizací UNESCO byl označen za 4. nejúspěšnějšího genetika ve své době na světě), povznesl zootechniku na úroveň důležitého oboru, napsal jedinečné odborné knihy – Obecnou zootechniku (1933) a s kolektivem autorů Speciální zootechniku (1953), v druhé publikaci je autorem uceleného odborného, ale přitom velmi srozumitelného popisu plemen koní. Je zakladatelem Hipologického muzea ve Slatiňanech, díky jeho odbornému posudku sedí Kafkův Jan Žižka na slezském noriku Thesseovi a nikoliv na arabském hřebci. Toť Profesor PhDr. et. MUDr. František Bílek, DrSc.

Těžko říci, co všechno by ještě musel pan profesor udělat, aby se dostal i do českých encyklopedických slovníků. Ty totiž tvrdošíjně většinou uvádějí pouze jeho jmenovce Františka Bílka (1872 – 1941), sochaře a grafika, představitele secese a symbolismu.
Náš František Bílek (16.12. 1885 – 29.3. 1972) se narodil v Kunvaldu a záhy se jeho rodina přestěhovala do Slaného, kde absolvoval základní školu. Gymnázium navštěvoval již v Praze, kde byl jeho učitelem i Alois Jirásek. Po té se vydal na studium do Prahy na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po získání doktorátu filozofie v roce 1909 se specializoval  v oboru přírodních věd, působil na ČVUT a na vídeňské universitě v oboru chovu zvířat. Mezitím učil také na středních školách v Praze, mj. na církevním gymnáziu v Ječné ulici a jeho žačkou byla i pozdější obět komunistického režimu Milada Horáková.
Během dalšího studia mohl praktikovat ve dvou nejvýznamnějších hřebčínech Rakousko-uherské monarchie v Kladrubech a v Lipici.

Vysokoškolská výuka
V roce 1917 byl jmenován docentem na katedře (dříve stolici) obecné a speciální zootechniky Českého vysokého učení technického (původně České vysoké školy technické). V roce 1923 se stal tamtéž  řádným profesorem a taktéž vedoucím (přednostou) této katedry. V roce 1924 ukončil studium na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. (Vysokoškolské zemědělské školství chtělo původně zakořenit na Karlově univerzitě, avšak úrodnou půdu našlo až v roce 1788 na technice. Od roku 1906 existoval zemědělský odbor na ČVUT  /resp. ČVŠT/, od roku 1920 Zemědělská fakulta při ČVUT, samostatná Vysoká škola zemědělská v Praze existuje od roku 1952).
Doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. o prof. Bílkovi kdysi napsal: „Touto náročnou přípravou, v níž pojal obor zootechniky ve velmi  širokém spektru, vytvořil novou koncepci zootechnického směru, ve které zdůraznil prolínání oborů – biologie, zoologie, genetiky, fylogenese, fysiologie, biochemie, biometriky a v neposlední řadě i historie a umění. Podkladem učení prof. Bílka byly tři základní atributy a to již zmíněné komplexní pojetí zootechniky, dále smysl pro řád a přísné logické řazení při respektování kontinuálních vazeb s příslušnými obory. Za třetí to byly vysoké hodnoty morální  a kulturnost pojatá v nejširším slova smyslu.
Publikační a přednášková činnost prof. Bílka byla velmi bohatá. Vysokou kulturností přednesu a hloubkou obsahu upoutal vždy pozornost posluchačů, neboť mimo odborné poznání byla každá jeho přednáška i velkým kulturním zážitkem. Vysoce uznával seriózní vědecké poznání, avšak současně velmi tíhl k chovatelské praxi a názorů chovatelů si velmi vážil a respektoval je. Znal i mnohá jména ošetřovatelů koní a pozorně naslouchal jejich názorům.
V životě řešil prof. Bílek nejednu složitou situaci. Dostalo se mu nabídky docentury na katedře gynekologie Lékařské fakulty Karlovy univerzity. Nevyužil ji však a rozhodl se pro profesi zootechnickou. Lékařskou praxi vykonával jen v omezeném rozsahu. O výběru zootechnické dráhy rozhodla jedna z jeho prvních vědeckých prací, zaměřená na hodnocení podílu arabské krve v chovu lipicána. Zootechnické vědě se věnoval s nesmírným koordinovaným entusiasmem. Proto je jeho publikační činnost také tak rozsáhlá.“

Soukromí
Poměrně málo informací máme z jeho soukromého života. Vždy byl velmi zdvořilým a skromným a o sobě málo hovořil. Při setkání s jeho někdejší žačkou a vědeckou silou na VŠZ v Praze Ing. Jarmilou Adamcovou a dřívější ředitelkou Hipologického muzea ve Slatiňanech Růženou Horákovou bylo možné zjistit, že pan profesor byl 3x ženatý. Poprvé se oženil s Anty Schulzovou a podruhé s významnou operní zpěvačkou Národního divadla Kamilou Ungrovou. Zřejmě příliš rozdílné názory na svět i profesi byly příčinou rozvodu ke konci 2. sv. války. Třetí ženou prof. Bílka se stala Eliška Bílková, povoláním učitelka. Manželství byla bezdětná. Pan profesor se přestěhoval z Prahy do Kunvaldu, který leží za Žamberkem nedaleko polské hranice. V Praze bydlíval původně na Ořechovce, později žil přes týden v Praze u restaurátora prof. Slánského (mj. jeho žačka Milada Sbíralová restaurovala řadu exponátů pro slatiňanské muzeum a rovněž malovala pro muzeum prehistorii koní). Prof. Bílek pravidelně dojížděl přes Slatiňany do Kunvaldu. Doma si založil velmi pěknou zahrádku. Měl tam vzácnou sbírku konifér a růží. 

Cesta do Slatiňan
Nesčetně cestiček a cest (historických, hipologických, politických…) se muselo spolu setkat, aby se Slatiňany staly místem chovu, regenerace a výzkumu a zároveň slatiňanský zámek sídlem hipologického muzea.

Koně Převalští
František Bílek se zasloužil o první nákup koní Převalských na vlastní náklady. Ing. Jaroslav Havlíček, současný ředitel muzea, připomíná, že to bylo v roce 1921. Tehdy byl zakoupen z Vysoké školy zemědělské v Halle tříletý hřebeček Ali a o dva roky později klisna Minka. Když byla založena zoologická zahrada v Praze v roce 1931, věnoval pan profesor tyto koně a pět hříbat ZOO. Ve slatiňanském muzeu můžete dodnes vidět exponáty těchto prvních převaláků v ČR. Navíc se tam před několika lety, díky ing. J. Havlíčkovi,  vrátili koně Převalští i do výběhu před zámkem.

Cesta do Průhonic
Jeho vědecká práce o krevním zastoupení plemen v krvi lipicánů, mu byla později inspirací při záchraně starokladrubských vraníků. Po první světové válce a rozpadu Rakousko-uherské monarchie, bylo téměř vše, co s monarchií souviselo nežádoucí. I vraníci z Kladrub. Z hřebčína se v podstatě vytratili, buď byli prodáni nebo překříženi jinými plemeny…
Poslední vraníky hledal prof. Bílek po celém Československu a sedm se mu jich podařilo dát dohromady. Pak nastal čas zprvu akutní záchrany a posléze dlouhé regenerace.  

Duše koní i muzea - Růžena Horáková
Jak to bylo s Průhonicemi, cestou do Slatiňan i následným životem ve Slatiňanech nám sdělí osoba nejpovolanější - Růžena Horáková (nar. 1925), ředitelka muzea od konce 50. let do roku 1985.
Průhonické panství patřívalo šlechtickému rodu Sylva-Tarouců, po 1. sv. válce při první pozemkové reformě bylo zestátněno. Vznikla zde výzkumná stanice zemědělská a sem mohl v roce 1938 umístit prof. Bílek své starokladrubské vraníky a později další koně, kteří rozšiřovali krevní základnu.
Původně byli v Průhonicích jen ovce, takže se musela většina stájí hodně upravit. Otec slečny Horákové pracoval na stanici. Původně bydleli v Křeslicích, do Průhonic přišli v roce 1938. V roce 1941 přivezl prof. Bílek několik lipicánů k výraznějšímu přilití krve. V Průhonicích pak byli klisny s hříbaty, plemeníci a ročci. Většina odchovu byla umístěna v Netolicích.

Moudré rozhodnutí Dr. Moudrého
Vedoucím výzkumného oddělení MZe byl Dr. Josef Moudrý, jehož manželka pocházela z Hlinska. Tam se od známých dozvěděl, že slatiňanské panství je volné. Po domluvě s prof. Bílkem zařídil vše tak, aby tam mohli již v srpnu roku 1945 přejít starokladrubští koně, kterým se průhonické stáje stávaly stále těsnějšími.
Během tří neděl bylo vše dohodnuto a 54 koní se ve dnech 24. a 25. 8. přemístilo po kopytě z Průhonic do Slatiňan (se třemi zastávkami v Kostelci nad Černými lesy, v Kutné Hoře a Heřmanově Městci). Paní Horáková s nimi jela také: „Jela jsem na malém breaku taženém Furiosem a na starosti jsem měla lékárnu a pohotovost. Dalších deset jezdců jelo na koních, několik koní bylo zapřaženo do vozů, zbytek šel pohromadě ve stádě. Přesun byl předem nahlášen, tak nás všude moc pěkně vítali.Dvě klisny během transportu porodily a tak musely zůstat cestou na statcích.“ Právě organizaci přesunu připravila z větší části slečna Horáková. A ve Slatiňanech hned zůstala (letos se dožívá 85 let).

Auersperské panství
Šlechtická rodina Auerspergů se přiženila do Slatiňan v polovině 18. století. Její příslušníci byli velkými znalci koní. V habsburské monarchii zastávali funkci nejvyššího štolby, stáli u založení Pardubické parforsní společnosti (1841) a účastnili se i Velké pardubické (hned při 2. VP v roce 1875 obsadili 2. místo)
K budovám stájí, postaveným v roce 1898, přímo u zámku, náležela ještě řada dalších v okolí městečka a rovněž obora ve Slavicích. Ke slatiňanskému  panství  rodiny Auerspergů patřil kromě zámku a hospodářství se stájemi i cukrovar, pivovar, lihovar, cihelna a velká rozloha pozemků se dvory. Ve stájích ve Slatiňanech se po 2. sv. válce nacházelo jen několik pracovních koní a koní pro parforsní hony. Většina dostihových koní se ze stájí vytratila již po 1. světové válce.
Předposledním majitelem slatiňanského panství byl František Josef Auersperg, který měl čtyři děti. Nejstarší syn Vincenc však zahynul v 1. světové válce, druhý syn Ferdinand zemřel v roce 1942 a tak se správy panství ujal manžel dcery Christiany Karel Josef Trauttmansdorff. Čtvrtým sourozencem byla dcera zvaná Mariči. K. J. Trauttmansdorffovi však prý byla prokázána spolupráce s okupanty a tak bylo panství Benešovými dekrety ihned po válce znárodněno. Na druhou stranu mělo štěstí, že nebylo tak hrozně zdevastováno 40 lety komunismu jako jiné znárodněné objekty.

Díky Heřmanově Městci zpět do Slatiňan
Růžena Horáková se věnovala zootechnické práci, ale také administrativě a evidenci koní. V Heřmanově Městci počátkem roku 1948 onemocněl správce statku a tak ji tam povolali na záskok. Ten trval více než půl roku. Tím se náhodně vyhnula změnám, které přinesl převrat v roce 1948, po němž byli vyměněni i zaměstnanci ve Slatiňanech, včetně prvního ředitele Státního pokusného hřebčína Ing. Miroslava Čecha.
Na jeho místo nastoupil Ing. J. Hyhlík. Tou dobou byl hřebčín přejmenován na Výzkumnou stanici pro chov koní. Od roku 1951 byl ředitelem stanice MVDr. Lev Richter, doc. ing. Jaromír Dušek se vedení ujal v roce 1973 a v roli ředitele působil až od odchodu do důchodu v roce 1990.
Růžena Horáková se mohla na podzim roku 1948 navrátit z Heřmanova Městce do Slatiňan, ovšem ne do hřebčína, ale potřebovali ji v muzeu. Již v roce 1947 připadla budova zámku pod Národní pozemkový fond a profesor Dr. Zdeněk Wirth se snažil společně s profesorem Bílkem realizovat záměr zřízení hipologického muzea.

Záchrana záchrany
Kunsthistorici řadu obrazů ze Slatiňan přestěhovali do Národní galerie, také sbírky porcelánu putovaly na jiná místa. Zámek i hřebčín potkaly ještě mnohé peripetie, než se tyto instituce natrvalo usadily na svých místech.
Na zámku zůstal ještě pracovat Bedřich Kořínek, bývalý správce zámku a s ním několik dalších pracovníků, kteří se starali o úklid zámecké budovy a pečovali o rozlehlý park.
Mnohokrát chtěl Národní výbor a milice zabrat zámek a ještě jednou znárodnit znárodněné pro sebe, respektive pro svá jednání v reprezentativních prostorách. Těch však nepotřebovali mnoho, do zbytku zámku plánovali umístit sklady obilí. Díky obětavosti paní Horákové a dalších zaměstnanců, včetně osvícených pracovníků MZe se podařilo těmto a řadě dalších pokusů (např. i nové Transporty Chrudim) zabránit v likvidaci vznikajícího hipologického muzea.  
Profesor Bílek si zažil také neuvěřitelné problémy po roce 1948, když musel obhajovat záměr regenerace vraníků i celé své dosavadní učení. Naštěstí nebyl fyzicky zlikvidován, ale toto období považoval za jedno z nejhorších ve svém životě. Třebaže se mu po letech dostalo uznání v podobě titulu akademika a dalších vyznamenání, nevyvážilo to ústrky a znevážení jeho celoživotního díla koncem 40. a v průběhu 50. let.

Praha – Slatiňany - Kunvald
Profesor Bílek dojížděl pravidelně 3x v měsíci do Slatiňan, dorazil vždy ve čtvrtek večer. Další den věnoval práci v hřebčíně i v muzeu, pak pokračoval domů do Kunvaldu. Účastnil se zkoušek výkonnosti starokladrubských koní a pro muzeum se pokoušel shánět další významné exponáty. Rozdělení sbírek a systém uspořádání všech vystavovaných odborných či uměleckých předmětů je jeho dílem. Paní Růžena Horáková mu vždy v jeho práci pomáhala seč mohla a slatiňanskému muzeu zasvětila celý svůj velmi aktivní pracovní život.
I v pokročilém důchodovém věku byl prof. Bílek stále častým návštěvníkem Slatiňan a teprve po jeho zesnutí nastoupil na jeho odborné místo a pravidelnou spolupráci s muzeem na žádost paní Horákové prof. Václav Michal.
Prof. Bílek se upnul k záchraně starokladrubského vraníka celou vahou své charismatické osobnosti a jen tak se je podařilo v dobách nejtěžších zachránit před jinak jistým zánikem. Šíře a hloubka vzdělání prof. Bílka byla tím nejpevnějším štítem, který se postavil na jejich obranu. Profesor Bílek o mnoho desetiletí předběhl dobu a pro naši zemi i svět zachránil unikátní plemeno koní. Pane profesore, děkujeme.


Lenka Gotthardová